Velká francouzská revoluce

24. 1. 2009 23:07

Francie za Ludvíka XV. a Ludvíka XVI.

            Francie byla v 18. století nejmocnějším státem na kontinentě. Vedla výbojné války s Anglií, bohužel se jí nepovedlo získat kolonie v zámoří.

Lidé ve Francii byli rozděleni do 3 stavů:

1)      duchovenstvo       

2)      šlechta

3)      třetí stav – městské a venkovské obyvatelstvo muselo platit daně a živit předchozí dva stavy.

V roce 1774 nastoupil na trůn nerozhodný Ludvík XVI. Za jeho vlády rostly dluhy, prohloubila se finanční krize. Příčinou byl přepychový život královského dvora a finanční podpora Francie severoamerických kolonií v bojích o nezávislost. Všeobecná nelibost byla namířena proti Ludvíkově ženě Marii Antoinettě, dceři Marie Terezie.

            Finanční krize donutila krále, aby svolal na květen 1789 generální stavovské shromáždění, které mělo vypsat nové daně.

 

1. fáze revoluce – vítězství třetího stavu

            5. 5. 1789 se sešly generální stavy, odmítly však vypsat nové daně. Zástupci třetího stavu se prohlásili Národním shromážděním a odmítli se rozejít dřív, než vytvoří novou ústavu. Král chtěl Národní shromáždění rozehnat, ale mezitím došlo v Paříži 14. 7. 1789 k dobytí Bastily – vězení, symbol absolutistického režimu. Byla ovládnuta pařížská radnice, vytvářely se občanské ozbrojené jednotky – národní gardy. Začala velká francouzská revoluce. Král byl nucen souhlasit s vypracováním ústavy, která měla odstranit absolutismus.

            Revoluce se přesunula z Paříže na venkov, kde se nenávist rolníků obrátila proti vrchnostem. Šlechtu zachvátil velký strach, snažila se zachránit se útěkem do ciziny.

            V srpnu 1789 se Národní shromáždění přejmenovalo na Ústavodárné národní shromáždění a začalo pracovat na nové ústavě. Ještě než k tomu došlo, byly vydány tzv. srpnové dekrety - zrušení privilegíí šlechty, Deklaracepráv člověka a občana.

Král nechtěl přijmout srpnové dekrety. Mezitím se zhoršilo zásobování Paříže, král začal do Versailles vojenské pluky. To rozjitřilo pařížský lid, který v říjnu 1789 pronikl do zámku ve Versailles a žádal, aby král dekrety podepsal. Když to odmítal, donutil dav krále i s rodinou přesídlit do Paříže.

 

2. fáze revoluce – konstituční monarchie

            V roce 1791 byla vydána ústava, Francie se stala konstituční monarchií. V čele zůstal král Ludvík XVI., jehož moc byla omezena parlamentem. Moc ve státě byla rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní.

            Parlament:

                        Levice – radikálové

                        Pravice – umírnění

Mimo parlament se hovořilo o politických otázkách, vznikaly politické kluby:

            Jakobíni – scházeli se v bývalém kostele sv. Jakuba, mluvčím byl Maximilien de Robespierre.

            Po zrušení starého daňového systému se octl stát na mizině, a tak se rozhodl zabavit majetek církvi. Šlechta se obávala nového režimu, a tak hromadně utíkala do ciziny. Francouzští řemeslníci byli ohroženi liberální obchodní politikou, mezi lidmi tak rostlo napětí.

            Král tajně udržoval spojení se zahraničím a v roce 1791 se pokusil uprchnout ze země. Byl však ve Varennes poznán a vrácen do Paříže.

            V roce 1792 se Rakousko, Prusko a další německé státy rozhodly zakročit proti revoluční Francii a vyhlásily jí válku.

            Přívrženci republiky se v roce 1792 zmocnili pařížské radnice a zřídili revoluční komunu. Zaútočili na královský palác a zajali krále za velezradu.

            Po volbách vzniká parlament nazvaný Národní konvent, který 21. 9. 1792 zrušil monarchii a zřídil republiku.

 

3. fáze revoluce – republika a období jakobínského teroru

V Národním konventu získali silné postavení radikální jakobíni. Úkolem konventu bylo vypracovat novou republikánskou ústavu.

Francie dosáhla úspěchů ve válkách proti Rakousku, Prusku a dalším státům.

Jakobínským radikálům se podařilo prosadit, aby byl král za velezradu popraven. K tomu došlo v roce 1793. Odezvou na královu popravu bylo vyhlášení války Francii ze strany dalších států – Španělska, Anglie, Holandska.

V Konventu se rozhořel spor mezi radikálními jakobíny a umírněnými girondisty, kteří byli zastánci hospodářské svobody a ochrany soukromého majetku. Jakobíni se opírali o lůzu ulice a chtěli zavést pevné ceny potravin a zdanění boháčů.

1793 nechali jakobíni popravit 29 girondistů z Konventu. Jako reakce na to byl zavražděn hlavní představitel jakobínů Jean Paul Marat. Jakobíni zahájili období hrůzovlády a teroru:

- likvidace skutečných i domnělých odpůrců republiky

- zemi vládl Výbor veřejného blaha v čele s Robespierrem

- Výbor pro veřejnou bezpečnost – hledal odpůrce režimu

- strach a udavačství ve společnosti

- likvidace svobody

- zavedena všeobecná branná povinnost

- zavedena cenová maxima

- odstranění křesťanství, zaveden kult Nejvyšší bytosti

Proti krutosti jakobínské vlády se sjednotili v Konventu všichni odpůrci a odhlasovali Robespierrovu popravu. Jakobínský klub byl zrušen, k moci se vrátilo umírněné měšťanstvo.

 

4. fáze revoluce – direktorium a konzulát

            V roce 1795 vznikla nová ústava, která zachovávala republikánskou vládu, ale omezovala vládu chudých občanů. Do čela státu se postavilo pětičlenné direktorium – podléhalo Radě starších a Radě pěti set.

            Francie získala úspěchy v bojích proti zahraničním státům zásluhou mladého generála Napoleona Bonaparta. Rakousko a Prusko byly donuceny k uzavření míru.

            Direktorium bylo závislé na armádě. Mezi lidem se začalo volat po vládě silné ruky. V roce 1799 zvítězili ve volbách příznivci jakobínů. Majetné vrstvy se obávaly nového jakobínského teroru, a tak tajně požádali Napoleona Bonaparta, aby se vrátil ze svého tažení v Egyptě a chopil se vlády. Dne 9. 11. 1799 provedl generál Napoleon Bonaparte státní převrat. Sesadil direktorium, výkonná moc přešla do rukou tří konzulů. Napoleon se stal prvním a nejmocnějším konzulem.

            Napoleon zavedl pořádek do státní správy. Občané o nových zákonech mohli rozhodovat v tzv. plebiscitu. Byl schválen i nový občanský zákoník – zaručoval občanská práva.

            Napoleon slavil četná vítězství i na válečném poli – proti Rakousku, proti Velké Británii.

            V roce 1802 byla Napoleonovi udělena doživotní hodnost konzula. O dva roky později (1804) se Napoleon sám prohlásil císařem všech Francouzů a postavil se tak na úroveň císaři Svaté říše římské.

 

 

Zobrazeno 2386×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio